80 kilo. To by snad už chtělo jen ránu z milosti. 161 centimetrů a 80 kilogramů. To je skoro jateční váha. I přes snahu se mému organismu z nějakého důvodu líbí být větší a větší. Větší brada, větší břicho, větší zadek a mohla bych jít dál a dál.

Jediný, komu se to nelíbí jsem já sama. Tvrdohlavě se snažím nacpat do stále stejného čísla oblečení a marně si říkám, že mě kalhoty tlačí, protože jsem snědla moc čočky (pravdou je, že jsem jí měla už předevčírem). Každá výloha, zrcadlo i odraz v metru se staly mými úhlavními nepřáteli a zkušební kabinky v obchodě jsou přímo zakázané zóny. V kabince se totiž  „rozlije“ tělo i anorektičce a ve spojení s bílým osvětlením, malým prostorem a tím, co si na sebe chci navléknout je vražedná kombinace naprosto dokonalá. Končí to vždycky stejně. Celá upocená vrátím vše na ramínko, pro jistotu se podívám na cedulky velikostí (naprosto zbytečně, vím, že jsem si vzala to, co mi minule ještě bylo) a uchlácholím se, že je to asi jiným střihem. Zpátky si obléknu odzkoušenou kombinaci a snažím se nenápadně vybrané oblečení vrátit. Zádrhel nastane, když se mě všimne třicetikilová dívenka, která mě celou dobu pozorovala a její pohled říká jen to jediné. Co si ta baba vybrala? To jí nemůže být. „Tak co paní? Berete si něco?“ S poťouchlým úsměvem se mě zeptá. Jenomže já jsem už mazaná. „Ne, ne, ten střih mi nesedí. Velikost by odpovídala, ale necítím se v tom dobře.“ Ta odpověď je lety vyzkoušená a vybroušená. Většinou funguje a já mohu konečně opustit obchod s malým oblečením. Jenomže někdy se najde mrška, co mi pohotově přinese jiný střih stejné velikosti. „Zkuste tohle, to je širší v bocích…..“  stačí si ještě rýpnout. Pokud jsem pohotová, tak mohu odpovědět, že v bocích to bylo dobré, ale ta barva mi nějak nejde. Peklo nastane, když se slečna rozhodne hrát hru a přinese mi jinou barvu. Vzdávám to. Popadnu už teď nenáviděný kus oblečení a jdu si ho znovu zkusit. Výsledek je stejný, ne-li horší. Jsem nervozní, zpocená, rudá v obličeji a nejraději bych se propadla, jak se říká, do Západního Německa. Hlavně nepodlehnout. Svléknout, obléknout a rychle obchod opustit.  V duchu si říkám, že už tam nikdy nevkročím. Ale jak to tak bývá, tak to každou občas chytne. Takže se situace pokaždé opakuje.

Ještě horší situace nastane, když se musím zúčastnit nějaké společenské akce. Jako třeba maturitní ples své dcery. S radostí pořizuji šaty pro svou štíhlou princeznu a čekám, kdy to přijde. Přišlo to: „a co maminka, nechcete se u nás také podívat na nějaký model“, zašveholila  provoněná útlá slečna. Nechci, myslím si, ale už mě vedou ke stojanům. Míjíme princeznovské modely a zastavujeme se před temným věšákem. „Tak tady máme něco pro maminky a starší paní.“ Dál cvrliká prodavačka. Asi jí praštím do hlavy a uteču. Maminka ano, ale starší paní. Všechny modely vypadají jak ze seriálu „Prodavačka za pultem“. Tvary i barvy jsou takové usedlé, temné, hnusné a většinou jsou to beztvaré pytle na hroudy masa. Fujtajbl. Mé představě princeznovských šatů lososové barvy jsou tyhle modely na hony vzdálené. „Víte, já jsem malá a tady máte všechno moc dlouhé,“ snažím se  bojkotovat nabídku. „Ovšem náš salon Vám délku vybraných šatů přizpůsobí,“ ihned vrká prodavačka a já už vím, že i ona ví. I dcera už kouká divně. Zná mě a ví, že jsme kousek od katastrofy. Buď propuknu v zoufalý pláč sebelítosti nebo začnu plivat síru zloby na prodavačku a celý salón. „Maminka si to rozmyslí,“ řekne a táhne mě pryč.  Venku než se stačím nadechnout mi dcera řekne: „mami já vím, byly hrozný, všechny. Fuj ty barvy a vzory“. Sklapnu a přikyvuju. Je mi mě líto a rozhodnu se konat. Po dvouhodinovém brouzdání na internetu jsem našla své šaty snů. Lososové, jak pro královnu. Nelením a objednám se do salonu, kde jsem šaty našla. Dcera jde se mnou. Přijde nám otevřít  příjemná paní. Šaty mám připravené. Konečně budu taky za princeznu. Vdávala jsem se v bílém svetru, tak si to teď užiju.  Navlékla jsem se do spodniček, zašněrovala si milion tkaniček a obula si připravené botky. Tak ten pohled bych nepřála nikomu. No páni…. zkuste narvat 80 kilo do lososových krinolín.  „Mami tak co?“ ptá se dcera. Já jsem jí, prozřetelně, nechala čekat venku. „Evi, vypadám jak kráva“. Promiňte mi ten výraz, ale cokoli jemnějšího nevystihne to, co jsem uviděla v zrcadle. „Tak vylez ven“. Ježíši kriste, musím rychle s tím hadrem dolů. Hlavně ať mě nevidí, ještě bude mít noční můry. Nestihla to. Vylezla jsem celá rudá, upocená a neuvěřitelně oklamaná. Pak že šaty dělají člověka. Paní se na mě soucitně dívá a já už zase vím, že  ona ví.  Jenomže je to dáma, na kterou nejsme v obchodech zvyklí. Vidí mou roztřesenou bradu a přesně odhaduje, že chci utéct.  S velikým taktem nám nabídne ať se porozhlédneme samy a pokud budeme potřebovat, že stačí zavolat. Jsem v zoufalé situaci. Ples je už za tři dny a já půjdu asi v saténové peřině…. Peklo.  Jsem donucena to vydržet. Nakonec jsme šaty našly. Černé a decentní. Musela jsem se smířit s tím, že období, kdy jsem mohla být princeznou je pryč.

A co těch nechutných 80? Nejde to, nemůžu s tím existovat. Je mi 50 a nechce se mi nikam chodit. Dostávám se do spirály, která nikam nevede. Musím se překonat a vlézt na váhu. Je to pořád stejné a tak už jí nechci kopnout pod stůl, ale musím si jí vystavit tak, abych o ní každý den věděla Na jednu stranu s každým mrňavým rajčetem přicházely výčitky a po rodinných opulentních oslavách byla moje nálada naprosto kritická. Už dost. . Začínám se změnou životního stylu. Je to jenom a jenom v mých rukou. S tím se dá  přece udělat  spousta věcí.

Takže milé dámy, slečny, paní jdu do toho a doufám, že váha se stane znovu mou kamarádkou a ne tou potvorou, která číhá všude, aby mi připomněla jak jsem líná a pohodlná. Držím palce všem, kdo se tak rozhodly.

Nataša Řezníčková
Dokázala jsem zhubnout 30 kg za půl roku, a to i přes to, že se mi to před tím mnohokrát nedařilo. Zjistila jsem, jak se chová naše tělo a to mi pomohlo. Váhu si umím trvale udržet a radím dalším lidem, jak to udělat, aby také zhubli a vyhnuli se jo-jo efektu.